Rozloučení s jihem

Když jsme se sešli, byl jsi méně

než provincií u moře,

však od té doby stoup’ jsi v ceně,

snad proto, žes kvet’ v pokoře,

a dnes jsi tedy jedinečný,

jak uznala i cizina.

Já chci ti býti prostě vděčný.

Má duše na tě vzpomíná.

Mne pokora tvá nedojala,

mne kdysi cele prolnula,

mne zvábila tvá hnízda malá,

tvá perspektiva z minula,

mně bylo, že se dávno známe,

když pohlédl jsem v tvoji líc,

tys nebyl ten, kdo časem zklame,

tys každému měl vždy co říc’.

Tak zrodila se věrnost naše,

jež nedozrála z pohodlí,

šla krása kolem tiše, plaše,

jak děvče, když se pomodlí

za hocha, pak ho náhle potká,

– to divné bývá setkání! –

na tváři leží mdloba krotká,

však smrt kdes v nitru vyzvání.

Na svoje toulky zapomněl bych,

však zářila z nich lidská tvář,

nebyly jenom oči ve lbích,

mne byl by zaujal i lhář,

já s žebráky byl tvými doma

a klášter pro mne hradem byl,

kde jsem se s žíznivýma rtoma

vždy pro útěchu zastavil.

My o bohu jsme nemluvili

a přece k stolu sedali,

jak on by vcházel stařec milý,

jejž na cestě jsme potkali.

Já prožil ticha zvláštní vskutku

tu v horách jako nad vodou,

i zachrastily palmy smutku

a přestaly jak náhodou.

Ach, země teskně hovořící,

tys byla pokrm poutníku,

já byl bych jedl tě i lžicí,

tvou slávu i tvou tragiku.

Tvá existence vešla do mne,

já našel v tobě pevný bod,

bylo v tom dobrodružství skromné,

však spolu válka o život!

A tu mne úzkost jala časem,

že nedopadne dobře to,

že zpíval někdy zvesela jsem,

kde místo bylo prokleto.

Je z toho tanec pod hvězdami,

že krev se ptala: kudy? kam?

A řeknu ti to, když jsme sami:

já domů, bratře, utíkám!

Já zpátky musím, musím domů...

Tak řekli muži přísných čel

a ještě něco řekli k tomu:

abych už radš se nevracel,

že slunce tady příliš pálí,

že visím nějak v oprátce,

že jsme se příliš dlouho znali

a že je konec pohádce.

Šel na loď stín můj nalomený,

a když jsem zíral do hlubin,

vše odnášely šroubu pěny,

až z tebe zbyl mi také stín.

Vše byla lítost, lítost prudká,

pod níž se láme, co chce růst,

vše bylo jed, jenž zvracet nutká,

vše bylo hlad a marný půst.

Fí na ten život, když se stárne,

fí na krev, když už neslyší,

fí na svět, v kterém snění marné

k lékárně vede nejbližší –

buď vědě sláva, jež prý spasí

uštvaná srdce nevím čím,

však nás proč zrovna vybrala si?

Já ovšem tich jsem, nekřičím.

I na vzpouru jsem myslil po tom,

však oni bděli v chvíli té:

Ne, nemluvme už vůbec o tom –

mně řekli – sem už nesmíte! –

Můj duch je asi vzpurný dráždil,

však já jen skončím pohádku:

já miloval tě, tys mne vraždil –

a tak to bylo v pořádku!