Rozloučení s Umkami.

Ploula mně má jarní léta

V obírání s Umkami:

Nepovrh sem krásou světa,

Nehněval se s dívkami,

Ani s Lela lečkami.

Však co Polel v milování

Okusyt dal trpkosti,

Odřek jsem se lásky plání,

Slíbil odpor milosti,

Chtě se oddat moudrosti.

To mé vroucné předsevzetí

Bylo psáno na vodě;

Pad jsem znova do zajetí,

Přemožen jsa v závodě,

Plísněn od něj ke škodě.

Což, řka: „Neměls na tom dosti,

Žes mi sloužil nevroucně,

Přál jsem Umek společnosti,

Samému mně budoucně

Musýš sloužit převroucně.“

Natáh v tom svou zrádnou kuši,

S očí Běly pustil šíp,

Prohnal ohněm na skrz duši:

Mizý zcela vroucný slib,

Prchne pláním rozum, vtip.

Teď mé všecko pomyšlení

Řídí nová Bohyně,

Kradmo beru rozloučení

Z té jí v očích sokyně,

Ji ctít musým jedině.