ROZLOUČENÍ.

Ve chvíli zemdlení,

když rozejít se máme,

když cit náš přikrčilo hrubé všedno,

zda necítíš, co v posledu si dáme

ve smutku vypětí,

že nemůže být duším našim jedno.

Výčitek nebude,

ran neukážu stopy,

jež do duše tvá slova vryla cizí.

Stud není to, co oči moje klopí,

to smutek je,

co s sebou odnáším

a který ze srdce mi nevymizí.

A nech mne vyplakat,

neb dokud slzy kanou,

zrak obestrou, by zpět tě nezavolal

své vroucí něhy silou nezlekanou.

Za bolest rozchodu,

teď, když tě musím ztratit,

i za ni přicházím ti poděkovat

a naše vzpomínky tím obohatit.

Jdi v samotu,

neb samoten chceš být,

a já tě nemohu již následovat.