ROZLOUČENÍ.

Ne, nežel, duše má, za šedých soumraků,

kdy večer kvílí v zvonech,

klid hvězdných půlnocí si zadrž ve zraku,

v mé dlani ruku ponech –

vždyť nastokrát se ještě vrátíme

ze zátok smutných řek

a nastokrát se ještě znavíme

závratí myšlenek.

Kouzlo všech minulých dnů a rozkošných nálad

do příštích shledání bude nám vát

a teplem dávno zapomenutých vzpomínek sálat

v polibků bouřlivý spád –

a slzy, které prolijem’, v třpyt ranní rosy změní

a vzdechy v šťastný smích,

pád černých okovů pak v znění

řetězů stříbrných.

Země, naše matka rodná, pro nás ještě chystá

v korunách stromů mnohý skvělý dar,

a štědrá, dost má času, dost má ještě místa

pro závrať nejslavnějších z jar,

a život, který doposud nám silně v tváře nedých’

a dal jen tužeb pal,

chlad cudný našich snění bledých

nezmění v marný žal.

Nám nových pocelů a nových vzruchů třeba,

abychom procitli z krutého zakletí –

a moře dnů, než do žil se nám vstřebá

moudrost všech uplynulých staletí –

a potom teprve, jak zesivělí ptáci,

v půlnoci studené

nad svojí dokončenou prací

usínat budeme.

Ne, nežel, duše má, za šedých soumraků,

kdy večer kvílí v zvonech,

klid hvězdných půlnocí si zadrž ve zraku,

v mé dlani ruku ponech –

však nastokrát se ještě vrátíme

v proud silný splavných řek,

a strženi se stokrát znavíme

závratí myšlenek.