Rozloučení.

Jízdy hodina již přikvapila,

Zahalena v ranních mraků šat.

Koně řehcí. Máš se v dálku brát,

Osudu tak závisť poručila.

S Bohem! S Bohem! V brzku, moje milá,

V brzku hodlá muž ti zprávu dát,

Jenž chce věrně na svém slibu stát,

Jehož duše se ti posvětila.

S Bohem, milá! Stavme slze svoje!

Nevyzrazuj ni náš obličej,

Jaké v prsou bojujeme boje!

Volá se. Jdi, ač se noha zžasne!

Tmavém po loučení nebe přej,

Bychom shledali se v době jasné!

Slze, jež jsi pro mne při loučení

S tváří odvrácenou cedila,

By’s je před mým zrakem tajila,

Jaké lásky byly vyjevení.

Všední milování láska není,

Co nás v životě tom spolčila;

Ale tvá, jak něžná, spanilá,

Vyjevily slze při loučení!

Nepadly na půdu neúrodnou;

Prsa má je vssála do sebe,

A tam slze činí mocí plodnou.

Ke zpěvům mě, k činům probuzují,

A mne těší, když, jsa bez tebe,

Tesknou nad sirobou hořekuji.

Vítej – ne, nevítej, první květne!

Neb se blíže – poslyš vyčítku! –

Odnes’ jsi mně drahou militku,

A toť bylo v skutku ošemetné.

K jakému má teď tvé chasy letné

Plesání mně býti užitku?

K čemu vůně pestrých ze kvítků?

Hnusné jsou mi věci ty a hnětné.

A přec vítej! Neb byla-li milá

Tebou odnesena, byl’s to ty,

Jenž ji přines – kdež se narodila.

Vznětež tedy tobě bezpočetné

Chválozpěvy, mlčtež vyčítky!

Vítej, divotvorný první květne!

Když tvých psaní milé řádky čítám,

Jeví se mi v každé ze ctností,

Zdobících tě v srdce skrytosti,

Vždycky nová, již radostně vítám.

Čítám zase, a již s sebe smítám

Olověná pouta trudnosti,

Prsa dmou se novou jarostí,

A já z nova milé řádku zpytám.

Jest mi, jakbych zřel ti v oči, zvuky

Plynout slyšel z růžových tvých úst,

Jakbych cítil jemný tisk tvé ruky.

Zdrojem slasti jest mi každé psaní,

I ta pečeť! Zpečeťuje zrůst

Naší lásky s zrůstem potrvání.

Jak se poutník tehdáž potěšuje,

Saharou když kráčí horoucí,

A teď nad svou hlavou táhnoucí

U povětří ptactvo upatřuje!

Neb že k oase se přibližuje,

Milé znamení to živoucí:

Pouhou již k té schránce žádoucí

Nadějí se umdlý občerstvuje.

Tak já, v touze plana zplameněné,

Z podobizny tvé se raduji,

Nad mým psacím stolkem pověšené.

Ó jak slastné, na ni pohlédati!

Tož i v mysli domov spatřuji,

Kde žít budem co manželé sňatí.

Díky bůžku snův! Neb z utrpení,

Že má ústa milou vzývají,

I když spím, přináší potají

Vzdálenou mi často k potěšení.

Ó jaké to sladké uvidění!

Jak tu srdce naše plesají,

A se ve shledání kochají!

Radujeme se až k rozednění.

Nechť sen mlhavý je naše žití,

A se zcela zjasní teprv tam,

Kde se čisté pravdy slunce třpytí:

Je i ve snech život opravdový;

Nebo předtuchami jeví nám,

Jak je v nebi volno smrtníkovi.

Čelo, jež se leskem sněhu třpytí,

Oko modré hledu přímého,

Líce v záři jitra horského,

Ústa svěží jako jarní kvítí:

Celý obličej tvůj, v němž je zříti

Vše, co nevinnosť má vábného,

Tak že jemu snadno každého

Kouzlem přirozeným okouzliti:

Celá bytosť tvoje usmívavá

V dobré mysli věčné jasnosti,

A tak milostivá, přelaskavá:

Vše to přede mnou se vznáší stále,

Nepodléhá času vzteklosti,

I mne za hrob vyprovodí dále.

Již se zdárná vlní stébla žita,

Stinným strom se listím zhušťuje,

Zahrada již kvítí zrozuje,

Kolem domu vlastovice lítá.

Již i bouřka někdy mračnem zmítá,

A hrom bleskokřídlý burcuje,

Že se člověk toho strachuje,

A s radostí libou duhu vítá –

Leč se ptáte, k čemu rozprávění

O věcech, jež stokrát líčeny?

Dokáži vám, že řeč planá není:

Jaro ustupuje víc a více,

A když měsíc přijde růžený,

Růžená milenky spatřím líce.