ROZLOUČENÍ

Cifer pár,

dat a kót

a jména, jež

byla kdys slovy,

vyhřezla z útrob map –

slovy teď zase už jsou;

drátů spleť rezatá,

kus zákopu,

kde si hoví

zapadlý handgranát

pod ssutou traversou;

mha slzí poslední

(až v noci, pozdě k ránu);

omoklá čepice

nad hrobem vojáka;

medajlí zlatý smích

na šíjích generálů;

ředkvičky balené

v reservát

AOK;

šedivý gentleman,

měsíc,

se líně dívá

do strží,

úžlabin,

skal žeber,

žlebů řek,

zapomenut zda kdes

se ještě neukrývá

fant,

muskot,

poilu,

momak

či zemljaček;

a vraky pod vodou

a vraky tiše spící,

jež časem vyděsí

sepie ssavý krok,

pod písky bílými

vápenní námořníci,

líbaní tuňáky

s kraby na místo ok – – –

to –

válko –

to jsi teď!

A přece občas v noci

střemhlavou úzkostí

se srdce roztřeští,

na postel klekneš si

a do tmy boulíš oči:

nezačli bubnovat

na kotu

Nezačli...?

Ale co!

Sbohem! Na

neshledanou!

Natáhni plachtoví!

Heleď: plav do dějin! –

Rudé tvé plachty však

než za obzorem stanou –

já chtěl tu zachytit

rezavý jejich stín.