ROZLOUČENÍ.

Nuž odejdi, když marným bylo snem,

co srdce naše v chvíli oné spjalo.

Ty létem jdeš, já mlžným podzimem.

Jak mdle v tvé růže moje slunce plálo!

A zapomeň, že pouhý byl to klam,

jenž cíle světlé náhle tak ti zšeřil!

V troskách už leží oblačný můj chrám.

A mrtvo je, v co doufal jsem a věřil...

Však přelud tvůj přec dále bude žít.

Po létech ještě v duši mé on vzplane.

Krev zapálí a rozbolestní cit.

Jak bludná hvězda v temno snů mých skane!