Rozmanitost hubiček.

Na tom světě, ctěná společnosti,

neprojde teď den ni hodina,

aby nehlásil se k veřejnosti

nový stroj neb nová mašina;

tak že brzká budoucnost snad

neslýchaný zázrak uvidí,

kterak si tu budou vykračovat

samé mašiny – už bez lidí.

A když nevytasí se kdo s mašinou,

hledí protlouci se národem,

buď nějakou knížkou, brošurečkou,

neb praktickým aspoň návodem.

Milý Pánbůh, to je jistá jistota,

určil každému z nás délku života,

a předce se v Německu již odvážili

brošurky psát, „jak by si ten život

o notný kus prodloužili!“ –

Lásku vepsal nám Bůh do srdce,

a přec máme u nás mudrce,

kteří nemohli by ani spát,

kdyby lidstvu ku spasení

nepsali spis: O umění,

kterak se má šťastně milovat.“

Němčina je Čechům velmi potřebna,

Němcovi však, tomu je už darebná.

On si sedne a obdaří brzy zem

z brusu novým „Klíčem,

jak lze ve třech hodinách

stát se převýborným Francouzem.“ ...

Zkrátka, jde to už až k zbláznění!

Kde máte co, o čem brošur není?

Kde ušlo co oku pozemskému,

co by nemuselo lézt už do systému?

A však, – pozor! – co se toho týče,

přece něco ušetřil náš věk,

o čem není brošur ani klíče,

a to je Vám obor hubiček.

Hubička ta tklivá i ta rozpusta

vždy jde stejnou cestou od úst na ústa,

vždy se jenom dává,

vždy se jenom brává,

brošurkám jsouc cizá doprosta.

A přec hubička je jenom umění,

které každý chutě ocení!

Než, kdo kantorem v tom oboře?

Kdo si nechal umění to za lubem?

Aj kdož jiný, než tam na dvoře

tichá holubička s holubem.

Račte, prosím, pořád na ně hleděti,

a oni Vám pořád, věčně,

hubkují se přesrdečně

a k tomu jen – z paměti!

A však tyto hubičky,

a z lidských ta nejchladnější jen,

rozdílny jsou – drahé lidičky, –

rozdílny jsou jako noc a den.

Potom: holubička a ten holoubek

hubičkují se jen vespolek;

mezi lidmi ale, ó což se to mate,

tu se hubičkuje páté přes deváté,

to jde křížem křážem skrz ten svět,

a odrůd je tisíc snad a pět.

Ký div tedy, že kdys v slabé chvíli

i mne líbanečky uchvátily

a že, – tíše s tím, co nyní povídám!! –

i já v líbání se dobře znám.

Z toho pak, co znám a dovedu

chci teď z čistě lidských ohledů

sepsat: „Praktické Vám navedení,“

aneb: „Klíč, jak dává se,

a pak klíč, jak brává se

v živobytí které políbení.“

Hubičky se, ctěná společnosti,

– hledíme-li nejprv k soustavnosti,

rozvrhují na dané a dovolené,

darované, tajné, ukradené,

na půjčené, dobyté,

veřejné a ukryté,

na něžné, ladné, nemotorné,

na vroucné, chladné neb jen dvorné,

na bratrské, pijácké,

upřímné a Jidášské.

O těch pak, jež mají více tíže,

promluvíme hnedle trochu blíže.

Políbím-li ruku komu, znamená to stále,

zdali ústa neřeknou mi: „Prosím, pojďte dále!“

Jest-li že dám na čelo kdy vroucí políbení,

myslím: „Už jsem blízko úst, teď už zle není.“

Hubička, co kmotřinky dávají si při kávě,

jest něco, co musí být, jako ruka v rukávě.

Ještě za míň ale stojí hubička,

kterou žínka přijme od starého mužíčka.

Dceruška-li otce líbá v všední den neb o svátku,

je to pro ni dobrou školou, by nevyšla z pořádku.

Bratr nechá od sestry si pár hubiček líbiti,

může-li si zavřít oči a na jinou mysliti.

Políbí-li se dva mužští, byť to bylo poprvé,

chutná to jak jitrnička bez nádivky, bez krve.

Nejpernější hubička pak Jidášský je polibek,

pošlou-li ho poslancovi voličové nazpátek.

Nejsladší však mezi všemi hubičkami

bez odporu je hubička s překážkami.

Hubička tedy, hlídají-li tetky, draci,

maminky přísné, nebo když se manžel vrací,

hubička, pro kterou se najdu, načekám a nakrčím,

za hory, doly, za dvířka a plot se stokrát zastrčím,

na kterou čekám v parnu, v prachu,

ve sněhu, v dešti a v zimničném strachu,

ba nejvíc ještě chutná ta, mi hosté drazí,

při které nejsem jist, zdaž mi kdo štulec vrazí.

Při takovéto ale musíme být prozřetelní,

bychom neslízli štulec dřív a žádné políbení.

A nyní, ať se podle mne už, kdo chce, cvičí,

dodávám konec už k „novému svému klíči,“

řkouc (řka) k ctěným dámám (pánům): Dobré pochutnání

k hubičkám při praktickém študování!“

K Vám ale, vážní páni (vážné dámy) obracím se v důvěře:

Víte-li v seznamu mém o chybě neb mezeře,

že by scházel tam snad některý druh hubiček:

ó prosím Vás, dřív než vyjde druhý svazeček,

jenom tu laskavost ke mně mějte,

věděti mi o nich brzy dejte,

aneb ukažte mi jednou na vždycky – –

taký druh hubiček hnedle – prakticky!“