Rozmarina.

Když jsem ondy na okýnku

Dívky mé zhled’ rozmarinku,

Chtěl jsem se již s plesem ptát:

Má-li k naší svatbě zvát?

Napadl mi mládeneček,

Že, když v rakvi leží,

Povždy v ruce růženeček

S rozmarinou střeží.

Jedno kvítí k svatbě, k hrobu? –

Dívčino, ach dělme se!

Ruka tvá je v blahou dobu,

Má pak v rakvi ponese.