Rozmarina.

Ty, věrné lásky obraze,

jenž bujíš na přímoří,

a nepozbýváš svojí něhy,

když kolem tebe bílé sněhy

a závěje se tvoří,

rci, proč se v zimě zelenáš

a jarní vůni máš?!

Či chceš dít těm, jež ve svůj vlas

si z tebe věnce vijí,

že štěstí, které z lásky plyne,

ni v mrazu nezahyne

a v zimě nepomíjí,

že ona ze všech lidských cest

tou nejšťastnější jest?!

A dále rci, proč na hrobech

se urozuješ chladných,

proč zelení je věčnou kryješ,

a kořeny kol rakve viješ,

když v ní již citů žádných? –

Či onen mrtvý lásky cit

má v tobě dále žít?...