ROŽMBERK V OBRAZÍCH.

Stůj, vidino, ó lepý Rožmberku

v tom večerním, v tom starobylém šperku.

Tvé cimbuří svit západu ti zlatí,

a minulosť tě v šeré stíny šatí;

kruh červánků ti splítá diadém

a půvabem ti věnčí skráně věží;

kol žehnají ti hory v nachu svém

tak svátečně co vážní velekněži;

mha lichotná ti jemně v líce vane

a Vltava div proudit neustane,

tak mile zří, tak sladce k tobě zpět!

Tu jata milostí se vrací náhle

a v náručí tě vine toužně vztáhlé,

by zlíbala tě ještě naposled.

Leč osudný kdy proud ji odplaší,

pak zůstaví ti perly nejkrasší –

pláč Vltavy, ó lepý Rožmberku,

pláč památky jsou perly tvého šperku.

Jak nádherně pneš čelo panovničí!

Co v pýše as tak vážnou hlavu vztyčí?

Zda že tě ráj tak spanilý tu hostí?

či povznáší tě sláva minulosti,

co kolébka že rod jsi odchoval

tak mocný s praotců až na pravnuky,

jenž korunou nachem pohrdal

a králům žezlo jen bral směle z ruky?

On plýtval rozkoší v svém pašalíku,

kdy otřásal i trůnem panovníků

i chýžkou lidu jeho vůle pych;

ves národ cítil váhu rukou jeho,

jež lehky teď... v prach přešly změnou všeho;

a potomci? ni jednoho tu z nich,

z těch nejhrdších své vlasti šlechticů;

jim dopřáno jen cizích dědiců,

jich moc ta tam, jich stopy doba ničí...

Proč hrdě pneš své čelo panovničí?

Kdo dědic ten, jenž vstoupil v časů víru

zde v šlapěje těch bujných bohatýrů?

Hle, zobrazen tu v hradní síni stojí,

jest válečný to jezdec v plné zbroji.

Jak! on tu ctěn v tak pyšné oslavě?

a není snad to mysli klamná stvůra?

Ne, v osudné tu vztyčen postavě

generalissimus Bonaventura;

jak bitvy bůh zří s výše svého oře

co vítěz strašlivý na Bílé Hoře –

a tam pod ořovými kopyty

jak ztracena, jak padlá Praha leží;

hrad její posvátný a báně věží

jak zdupány a prachem pokryty...

V tom obraze jak v hrozném zjevení

zřít celé vlasti pád a snížení –

a tento zjev, ten vstoupil v časů víru

zde v šlapěje těch bujných bohatýrů...

Co sklálo níž kdy české krve pýchu?

čí pokutou, ó Růže, tvých to hříchů?

zda musila’s ty padnout ze msty boží

a vítězi být dána za podnoží?

Vy páni knížecí, jichž lepý řad

tu zobrazen – což nebyla dost ryzá

ta vaše česká krev, což byla snad

i vaše panská srdce lidu cizá,

že osud přístřeší to vaše rodné

vzdal podmaniteli co sídlo vhodné?

či zběh tu osudný jen slepě lhal?

Vy mluvíte jen zdivenými hledy –

to dávno již, co ret váš naposledy

svou odpověď pod ctí a věrou dal!

Ty bledá paní, Perchto spanilá,

kam zíráš teskna tak a unylá?

tvé oči jsou tak vlhky a tak tichy –

zda pláčeš ty snad pro svých otců hříchy?

Zář poslední již oknem vniká chvělá,

noc dolinou se prokmitavě stměla;

zvon jasný s výše volá do dědiny –

ó modleme se: odpusť naše viny...

Mha bílá divné tvary v temno dýše –

zda v blánku noci osud písmě píše?

však čísti nelze ho; noc hloub se stměla,

jak by vše ukojit, vše smířit chtěla.