Rozmluva o zvonu.

Ticho. Večer. Pod lipami

na lavičce drnové

s šedým dědem dlíme sami.

Blahé šero májové!

Zazní zvon.

„Ku klekání z báně skrytu

zbožně, vroucně zve nás on. „

,Ne, ach ne,

zvon je hluch a bez soucitu.‘

„Navždy srdce spjata spolu,

kéž jim štěstí ustele!

Při svatbě dnes k Páně stolu

kročí mladí manželé.

Zazní zvon.

Plným hlasem z báně skrytu

volá dolů přání on.“

,Ne, ach ne –

zvon je hluch a bez soucitu.‘

„Slyš, jak smutná hudba temně

vane sem a žalný pláč!

To dnes do posvátné země

nový bude složen spáč.

– Zazní zvon:

Jako hlas, jenž stená v skrytu,

volně, bolně nyje on.“

,Ne, ach ne –

zvon je hluch a bez soucitu.‘

„Temno, ticho v kraji chudém,

teď však křik se rozmáhá,

a již v ohně moři rudém

stojí víska neblahá.

– Zazní zvon:

Přerývaným hlasem v skrytu

o přispění prosí on.“

,Ne, ach ne –

zvon je hluch a bez soucitu.‘

„Po žních. Rolník svoje žito

svezl domů vesele.

Ach, jak svátečně se skví to

v našem starém kostele.

– Zazní zvon:

V lehkém tempu ve svém skrytu

jak smích jasný zvučí on.“

,Ne, ach ne –

zvon je hluch a bez soucitu.‘

„Dole sněžno, na obloze

svítí hvězdy vysoce.

Malý Kristus v bílém voze

vjíždí k nám – ó Vánoce!

– Zazní zvon:

Jak jej vítá ve svém skrytu

vřelou, dumnou řečí on!“

,Ne, ach ne –

zvon je hluch a bez soucitu.‘

„ Člověk pláče, raduje se,

v srdci zář a hned zas stín,

a v tom plese, a v tom děse

čeká nebes na pokyn.

Tím je zvon...

Ničím tedy není, v skrytu

co k nám lidem mluví on?“

,Ne, ach ne –

jen je hluch a bez soucitu.‘

Však to lidstvo přece vzbudí

k vyšším, lepším snahám on.

Vždyť i v naší visí hrudi

vážný jakýs, věčný zvon:

Srdce zvon!

Pouhou pravdu v ňader skrytu

ať se vždycky ozve on.

V hřích a lež

též buď hluch a bez soucitu!