ROZMLUVA.

Je viděls letět? Jeden za druhým

se do hlubiny poroučeli v ráz

ti jednuškové pyšní, protivní –

a s jaké výše! Jeden za druhým,

Slavata, Fabricius, Martinic

a žádnému se asi nechtělo.

To věřím. Já bych také neměl chuť

na výlet takový. Však dobře jim –

už nebudou víc drásat českou zem.

Ba, nevím, nevím. Kdysi na lovu

jsem byl a viděl, naši myslivci

jak postřelili v lese jezevce.

Z nich jeden chtěl ho chytit za nohu,

ukázat druhým trofej baňatou –

a jezevec – už ležel neživý –

se zakousl mu přece do ruky.

Ba, nevím, nevím. Leccos vídal jsem

a zdá se mi, že tato škodná též

se ještě jednou vzchopí na nohy.

Ty starý mluvko! Všemu rozumíš

a myslím ničemu. Co? Pravda-li?

Nech starou hlavu. Jinak na vše zří

a uvažuje jinak, nežli vy –

co holobrádek ví dnes o světě!

Jste horkokrevní jako Mates Thurn –

tys z jeho družiny? To chlouba má.

Pan Mates z Thurnu pán je statečný

a má dnes radost. Jednuškové už

šli k čertu, věčný pokoj dají nám,

přestanou dráždit, staří lišáci.

Však dost se u nás napáchali zla.

Příkoří různá. Kdo by o všem věděl –

jen cosi slyšels', páni více ví

a znají infamie podstatu.

My sloužíme a rvem se, když je s kým

a teď snad bude. Také myslím si,

jen aby z toho horko nebylo

všem našim. Rozvaž, páni takoví

jsou přece mocní, vidí daleko,

ví, oč se opřít. Císař ozve se.

Eh, ať se ozve. Což pak nemáme

též zbrojných houfů, mečů po boku?

Byl mocný Chlumský, mocný Martinic.

Hrozili našim. A přec letěli!

Jak pěkně! Hrome! Pěkně letěli!!