ROZMLUVA.

V hospodě plno. V okna bije

noc deštěm. Hučí melodie

talířů, sklenic, vidliček.

A touhou po publiku veden

k jednomu hostu básník jeden

si sed a tohleto mu řek:

– Chtěl bych zaklepati

na tu vaši duši,

aby moje verše

nevyzněly v hluši. –

Host podíval se na něj hezky

a smál se. Byl to člověk český.

– Nu, přečtěte jen. Sper to kat!

Co má za obsah práce tato? –

– O české knize balada to. –

– Nu, čtěte, budu poslouchat! –

Leží na tvém rodě

věru požehnání –

písek moře nemá

tolik zrnek ani –

Když poslechnem si tuto větu,

vidíme, že je bez podmětu –

oh povrchnost to básníka!

O české knize chcete pěti

a jaksi pěkně pověděti,

že je jich řada veliká!

A ty neseš v sobě

více, než kdo tuší:

neseš lidu svého

nesmrtelnou duši –

Tu sloku nechci rozbírati.

Však nutno opatrně bráti

výroky psané v extasi,

neb nejen podmět ve slov proudu,

i pravda, jasnost, správnost soudu

básníku často uchází.

Občan náš i měšťan

blahosklonně svědčí,

žes mu zachovala

národnost i s řečí –

Hle, zde jest jednou bílá vrána

tak řídká u nás, nevídána!

Neb poetové potrhlí,

jak pero chopí, mní, že musí

roztrhat slušné lidi v kusy

vztek nesprávný jich, rozmar zlý.

Národní pak řečník

chvalnou čině zmínku,

na zdraví ti slavně

prázdní plnou sklínku –

Má jít ta špička do banketů?

Vždyť přípitky ty plné vzletu

věc dobrá jsou a účelná –

ty verše vaše, jak mně zdá se,

jsou tedy staré jehly zase,

zde tendence už zřetelna!

Ale zlatem není,

co se pěkně třpytí,

ze slávy a chvály

není živobytí –

Též vzduch prý trochu špatně živí,

moh dodat básník přecitlivý.

Já moh bych ještě ostatně

leckterou takou pravdu věčnou

vám dodat v řadu nekonečnou –

cha, cha, cha – znám jich vydatně.

Potká-li ji rodák,

hezky se jí vyhne;

potká-li ji cizák,

kámen na ni zdvihne –

Počkejte! Lží je věta jedna!

Na půdě mé knih plná bedna,

já podědil je po strýci.

Ta druhá věta – pravda. Dneska

je v malé úctě kniha česká

za vlasti naší hranicí.

Bědná česká služka!

Má jen holé žití –

jak by mohla ještě

otce vyživiti?! –

Tak vida, vida! Ejhle nyní

vyznání jasné básník činí:

též on chce z knihy prospěch mít!

Snad na náměstí dům mít čistý

jak člověk pořádný, jenž místy

se musí dřít a přičinit!

V péči našich lidí

leží knížka čelná,

již svým včelkám dává

Česká spořitelna –

I u sta hromů! Ted už dosti!

Už po krk mám té mizernosti

od lecjakého trhana!

Jsem slušný člověk, znám svou cenu

a na poctivém mojím jmenu

neleží žádná pohana.

A dobrý Čech jsem. V pokladnici

vždy dám svůj halíř na „Matici“ –

jen lump dá více nežli má!

I ke všem ďasům! Natahovat

já nedám se! A předpisovat

mi nesmí každý ničema!

Jaká to drzost beze sporu!

Jen zasedneš s ním ku hovoru,

už jeho šašky pocítíš –

jdi mezi své si, špatný čerte,

a dál se mezi sebou perte

a svoje „Zaslána“ si piš!

Ten český člověk! Má to muka!

Kam otočí se, ňáká ruka

už trhá jím a strká, rve

a slovem, písmem v něj si buší

a křičí, volá, pláče v uši

a bubnuje a výská, řve.

A všude starost k jeho blahu

a denně metou v jeho dráhu

tištěných hadrů celý stoh –

a při tom rvou se v konkurenci

a řežou tito velnadšenci.

A člověk by se zbláznit moh!

A v posled vždycky perla vyjde:

– Dej peníze nám, český lide! –

Tak nebo tak, jen groše sem!

Člověka div to neohluší –

já kapsy zapjal, zacpal uši

a teď vás všecky čert už vem!