ROZMLUVA

– Josefe, moře, moře chci vidět,

vody, lodě, břeh;

jak v temném, chladném skleníku těsném

dochází mi tu dech.

– Marie, moře jsou široširá,

plavci jsou krásný stav,

leč chudé na všecka moře vozí

toliko biograf.

– Josefe, chce se, chce se mi jíti

pestrou východní ulicí;

tady se člověk barev bojí,

světlo je pouhou jepicí.

– Marie, na východě jsou země

plny věcí podivných,

leč chudý z obrázků jen špatných

pozná jejich pláč a smích.

– Josefe, chci se na mostě z lian

ptákem houpati

a v tropech vlahým nocím taje

odposlouchati.

– Marie, Marie ze severu,

tropy jedovaté jsou,

chudáci nejvíce z jejich krásy

v knížkách poberou.

– Josefe, aspoň pod sněžkami

pláněmi tedy letěti!

Koně a saně, zvonce a vítr,

růže, růže na pleti!

– Marie, rychlá jízda jásá

jako hosana v kostele,

leč chudí nemohou daleko jeti,

chudý má toliko neděle.

– Josefe, tolik tupých očí

všecky krásy světa zří,

a já bych je milovala

a já bych je objímala

láskou mateří.

– Marie, tupé oči nezří,

bohatí nemají naděje;

leč chudý zrakem snů svých zírá,

touha mu brány otevírá:

Věř nebo umři!