Rozplynutí.

Viz, nadešla už noc, a stín se v stínu hrouží,

a pozdním červánkem se hvězda dere v před:

v mé skloň se objetí, má duše po tvé touží,

nech srdce na srdci a na rtu dlíti ret.

Ó, jedno vědomí mi na mé dráze chudé

cit vdechlo blažený: že tobě drahým jsem!

To s dojmem posledním v mé duši ještě zbude,

a oživnu-li, kdes, mým prvním bude snem.

Všakť bude jednou den, kdy umřeme v tom citu,

jak usínáme v něm dnes ke snům libým tak:

leč až se dočkáme kdys ranního zas třpytu,

tím citem pěstěným se znovu najdem pak.