ROZPORY.

Nechť přesladké jsou tvojich palem plody,

ó sladký míre,

sny nebeské nechť svívá na národy

tvé křídlo širé:

Nechť jako vroucí slunko v úmor zimný

tvé oko patří,

nechť svornosť, harfa tvoje, zvučí hymny,

jež soky sbratří:

Nechť zlatým štítem slabosť měníš v sílu,

zmar v požehnání,

jak v radovánky pásaje nás k dílu

a k vytrvání:

Jsou chvíle osudné, kdy klid tvůj smavý

jest úpad chorý,

kdy spasnějším než ty jest odpor žhavý,

jenž soptí vzdory.

Jsou sváry o statek tak draze skvostný,

že smíru není,

kde poctivým jen boj jest nelítostný

až do skončení.

Jsou protivy, kde smír jest podlou vnadou

či věrolomstvem,

kde svornosť bratrů nad bratry je zradou

i nad potomstvem.

Tak velké pravdy jsou, že hromem zdrtí

všech úmluv desky

a v lásku lidí sjedou ranou smrti

jak boží blesky.

Jsou zjevení, jichž hněvný hlahol zdusí

lži šveholení;

jsou svátosti, jež vybojovat musí,

kdo bídník není.

Jsou křivdy, jež i archanděly zlítí;

jsou bitvy bratů,

kde srdce proti srdci musí bíti

jak rázy mlatů.

Jsou meze, kde se zlo i dobro dělí, –

tam půda puká

i zeje propasť, jížto nezacelí

v smír daná ruka.

Tam v harfu marně břinká licoměrnosť

a lkavě hlásá,

že shoda jen a pobratimská věrnosť

jsou blahá spása.

Ta babí píseň v slzách krokodila –

ó jak se hnusí!

Ať hesel boje kovová zní síla,

kde boj být musí!