Rozpřádá večer sítě své

Rozpřádá večer sítě své

a teď je noří ve kouzlo;

můj bože! a to srdce mé

zas na ten hrad mi uklouzlo.

Do černých zdí, do tmavých zdí –

jen tam prý cítí šťastným se,

ať už se v síních raduje

neb pláče staré na římse.

O srdce, srdce zmámené,

vymkni se kouzlu ze sítě –

ty trosky mohou padnouti,

a jestli padnou, pohřbí tě.