ROZPUSTILÝ.

Minula noční hodina,

ze sna se budí dědina.

Slunéčko vyšlo nad hory,

Anička naše z komory.

Vyběhla na dvůr lehýnce,

v jediné byla sukýnce,

košilku měla jako sníh

a vlasy ve dvou pletencích.

Tvářičky svěží po spánku

s odleskem ranních červánků.

A smála se – proč? – Kdož to ví,

Nu, byl to diblík hotový.

K studánce sběhla roubené,

nabrala vody studené,

A myje tváře jako květ

a hrdlo, ručky nad loket.

A smáčí vlásky bohaté –

hm, cizí hled ji nezmate.

Své vlásky smáčí havraní –

a Jeník hledí z ústraní.

A hledí, oči otvírá

a láskou skorem umírá.

A stojí jako v půdu vryt –

má – nemá k ní se odvážit?

Ta krása málo střežená,

ta bílá šíj a ramena!

On věděl dobře, že to hřích,

však vězel v sítích ďáblových.

A skočil k ní a v náruč jal

a celičkou ji zulíbal!

Vykřikla dívka ubohá:

„Ach, nečiň toho, pro Boha!

Teď aspoň ne, vždyť vidíš sám,

jak celičká se červenám!“ –

Však neodbytným Jeník byl

a líbal jen a chlácholil:

„Nu, nerdi se! Však pomoc vím:

Já obě oči zamhouřím!“