ROZŘEZÁVÁM NOVOU KNIHU.

Unaven rozřezávám novou knihu básní,

a jako barvy ohnivé, jež krvácejí z tub,

noc moji slova z listů tryskající jasní

a duší letí, oživlá hovorem jarních trub,

zhudebněnými světly,

jsou vřením svěží krve za hodiny ranní,

jsou země hlubin kameny, jež zkvetly krystaly,

růžemi blesků, které tvůrci z prázdných dlaní

jak z požehnané nicoty zázrakem vyvstaly,

odnikud k zemi slétly.

Van listů obracených šeptá, jak by světa úhly

ve větrů sporu mohutném se vzňaly, praskaly,

jak jiskry sršící by vylétaly z uhlí,

kroužily v křivkách blankytem, padaly na skály,

jim ňadra otvíraly,

by z loží nejskrytějších, z nepřístupných klínů

zpěv spěchajících pramenů po tvrdých balvanech

se valil mezi lesy do údolí stínů,

kde silní v touze čekají na žití bouřný dech,

jak pyšné stromy v dáli.