Rozsevač a semeno.

Hle, rozsevač vyšel s výše do údolí,

A sil dobré símě na své šíré roli.

Símě dobré – zlatozrná to pšenice –

Na vše strany padalo mu ze pravice.

Jedno padlo vedlé cesty udupané,

Druhé na skalisko, prstí posypané,

Jiné mezi trní padlo rozsochaté,

Jiné zas do země dobré a bohaté.

„Kam se dělo dobré zrní, které padlo

V cestu, jíž se dosud netklo žádné rádlo?“

„To se nohou chodcův na prach ušlapalo,

Neb je ptactvo žravé chtivě sezobalo.“

„Kam se dělo zrní, jež na skálu padlo?“ –

„Ach, to vzešlo jenom, aby zase zvadlo!“

„Kam se dělo požehnané Boží zrní,

Ježto padlo mezi rozsochaté trní?“

„Mezi trním vzešlo zrní, trní ale

Udusilo oseníčko vymetalé.“ –

Bolestí se rozsevači srdce hnulo,

Ano tolik semene mu pohynulo;

Ale radosť živá čilou duší hýbe,

Ana vidí v zemi dobré, bohulibé

Jak se zrní vzešlé, zrostlé zlatem šatí

A užitkem sterým rozsevači platí.

Ó pověz a vylož, dobrý rozsevači,

Co to vše a co každé slovo značí? –

A rozsevač sešlý s nebe, přelaskavý,

Otevřev svá ústa, mile takto praví:

„Símě s nebe snesené to – Boží slovo,

Jež má láska seje v srdce člověkovo,

Aby, pojavši je živou, silnou věrou,

Snoubilo se navždy s věčné lásky dcerou,

A ovocem ctností vděčilo se Bohu

Za dar milostí a lásku Jeho mnohú.

Cestou tvrdou, udupanou – srdce jesti

Zaujaté šalbou, tvrdé od neřestí,

Nad nímž ptactvo černé – zlého ducha tlupy–

Číhajíce na lup, divoce se kupí,

Aby, jak by na to srdce z mojí síje

Zrnko pravdy padlo, dravci schvátili je.

A to srdce skále podobá se plané,

Na povrchu prstí jenom posypané,

Které slovo pravdy, jež má láska skytá,

Pokavad je slyší, s čilou chutí chytá,

Ale věří jenom potud, pokud není

Vzdorovat mu zlého ducha pokušení;

A jak pokušitel žáry na ně vrhá,

Od pravdy upouští, mé se víry trhá,

A do hříchu klesá, žárem jeho vadne,

Nevydavši na žeň klasu, seschne – padne.

A to srdce bujnému se rovná trní,

Dusícímu seté láskou mojí zrní,

Jež oseté pravdy zrnem, po mé řeči,

Nechce marných v světě odříci se péčí,

Ale hledá zboží, po rozkoších baží,

Víc se o svět, než o lásku Boží snaží.

Rozkoše ty, světská čest a zemské zboží

Ach, to rozsochaté trní, bujné hloží,

Které v srdci rostouc, nedá zniknout klasu,

Jenž měl z oseníčka dozrát po mém hlasu;

Přílišná pak o marné ty věci starost,

Dusí v duši blahou lásky k Bohu jarost,

A tak srdce také nevděčí se Bohu

Ctností ovocem za lásku jeho mnohú.

Za to ale zemi dobré podobá se

Srdce, jež se kochá v pravdy mojí hlase,

Láskou mojí seté zrno – slovo Boží

Cení nade všecky poklady a zboží,

A neřestí prosté touží, víc a více

K nebesům by plála jeho lásky svíce.

Takéť srdce dobrou, bohatou je prstí,

Na něm símě dobré, padajíc z mé hrsti,

Daří se až milo – dává svými časy

Hojnou, bohatou žeň dozralými klasy,

Klasy sterých ctností na oslavu Bohu –

Díkem za milost a lásku Jeho mnohú!“

Ó ty rozsévači, došlý s nebes hůry

Na doliny zemské, našich srdcí zvůry,

Ty, jenž rukou lásky seješ Boží slovo

Na oblahu věčnou v srdce člověkovo,

Dej, ať srdce mé se rolí dobrou stane,

Nejsouc rovné ani cestě udupané,

Ni skalisku, pokrytému prstí lichou,

Ani trní rozrostlému světa pýchou:

Srdce mé buď rolí dobrou, požehnanou,

A tak na něm zlaté klasy pravdy vstanou,

Vstanou díkem za Tvé lásky věčné snahu,

Otci na čest: – sobě – lidstvu na oblahu!