ROZSÉVAČ LIDSTVÍ

To takové jaro by musilo být,

by vyrylo brázdy celého světa,

by dovedlo z mízy, kterou roní

všech lásku ke všem probudit,

květiny, které sladčeji voní,

ta oblaka, která bystřeji plují,

ty vlny, jež stříbrněj světélkují.

To všecko v srdcích by musilo zvučet,

co neznělo ještě v písni žádné,

ni v pozemské lásce pomíjející,

co v národu žádném nemohlo pučet,

když jedinců jepičí lásky v něm chladné

nebyly láskou srdcí všech

a rukou, svět pevně spínající.

To jaro by musilo semena klást,

dnů šťastných dobrý rozsévač,

všech pracovníků vyznavač,

jenž všem dá lásku a všem dá vlast

a všem dá krb i oheň a sůl,

a všem dá chléb a k němu nůž,

lavici k odpočinku a stůl,

kout, v němž si rozumí žena i muž,

když dětí svých ručkama malýma

si sbližuje svět a jej objímá.

To jaro váhá a nevstane,

dokud se jitru v blednutí hvězd

nerozdní, den kdy zralý jest

k díkůčinění,

i dokud se člověk nestane

všech národů zvonem, v jediný hlas,

jedinou modlitbou společnou

nespojí vzdálené světy,

i lidství k obětí bratrské

nevzkřísí v nás.