ROZSÉVAČ

Když rozsévač kráčí v podletí

by naslouchal hudbě klasů,

on vzpomíná prvých osetí

a pučících stébel v jasu,

jak jarních bouří burácel kdys proud,

on musí také vděčně vzpomenout!

A teď – ö jak se to změnilo,

on stezkou jde prostřed polí,

jak moře by kolem se zpěnilo,

tak šuměly klasy a stvoly,

nad hlavou schýlenou mu zpívaly

šumících klasů těžké přívaly!

A jeho již ani nevidět,

on ztratil se v obilí moři,

jej přerostly klasy o kolik let

a zlato v nich, zdá se, hoří,

jak jeho stará krev by v stéblech všech

tu zašuměla v tichých úderech!

Ó duše ty, která jdeš dobro sít,

a pravdu a volnost a spásu,

chci, abys též mohla tak práci svou zřít,

jak přerostla tebe – proud časů,

a ještě do příštích zasáhla let

a na tvůj rov z ní padal stín a květ.