Rozsevač.

Po kolikráte vyšel v pole

a vždycky s novou nadějí

vás vítal, hnědé brázdy holé,

a sil do vašich peřejí.

Sil ráno při prozpěvu ptáků,

sil o poledni v slunce žeh,

sil, západ půl skryt do oblaků

když hořel v chmurných plamenech.

Ba ještě hvězdy pozdravily

ten velitelský jeho kyn

a když blesk’ mlhou měsíc bílý,

za rozsevačem povstal stín,

tu teprve šel klidný domů,

šel spočinout, měl po práci,

teď ať to roste v dešti, hromu,

teď ať se jiný trmácí!

Oč lepší my jsme rozsevači

myšlének, snah a velkých tuch?

Jen házeti když ruka stačí,

to ostatní obstará – bůh.

Ať bůh to víry, ať bůh lásky,

ten k přístavu jenž vodí člun,

jenž úsměv klade v starců vrásky

a píseň do pěvcových strun.

Ten, jemuž kdo je dobrý, věří,

jenž v tom nezklamal nikdy svět,

že pták své hnízdo najde v keři

a včela květ a v květu med.

Tak trpme! – Co nám srdcí skály?

Co trní a co rozcestí? –

Však dopadne to trní v dáli

těm k útěše v jich bolesti,

těm do boje zas ku pozdravu,

těm cinkot zvonků v lásky sen.

Rozsevač v míru skloní hlavu,

víc nežádá – je spokojen.