ROZSÉVAČ.

Vyšel rozsévač, aby rozséval.

Po roli krokem těžkým se ubíral,

plnou hrstí bral zrna obilná,

štědře házel je v zemi zkypřenou,

vlastním již potem hojně pokropil,

jakož jest psáno: v potu tváři své

chléb budeš jísti této na zemi.

Půda rozrytá jarem voněla,

v slunci dýchala tuchou klíčení –

v mysli člověka osení vzcházelo,

jarním větrem se vlnilo zelené,

v slunce polibcích vymetalo klas,

rostlo, sežloutlo, kose uzrálo,

stodole dalo stonásobnou žeň.

Kráčel rozsévač, za ním bílý stín

s korunou z trní ve skráň vtisknutou,

s rukou zvednutou tiše k žehnání,

aby se splnil rozsévačův sen.

Chmurný opodál stín se rozchechtal,

chtivě vyšinul drsnou pravici,

vztáh’ ji nad pole, jak by říci chtěl,

jemu tučná že patří z toho daň,

čemu stín bílý vlídně požehnal...