Rozťato.

Rád vzpomínám těch dávných chvil,

ač častokrát mi zvlhnou brvy,

když o růžích jsem žití snil,

a slunce hořelo mi v krvi.

To bylo za junáckých let,

když vše se mile na mne smálo,

a srdce dávalo se v let

a do nebe se vznésti přálo.

Též oné cesty vzpomínám,

jíž lesem šli jsme vedle sebe,

kdy jsem ti řek’, že rád tě mám,

a ty zas mně: „Ó víc já tebe!“

To byl tak čarokrásný den,

chvoj voněla, a ptáci pěli,

mně zdálo se, že s kmenem kmen

a s květem květ nám záviděly.

Dvě v kůru písmeny jsem vryl,

a srdce k nim; jas tkvěl nám v líci,

jmen našich počátek to byl,

jak druhdy činí milující.

Slib pojil nás, však co jest slib?

byl nedržen – proč, Bůh ať soudí,

hněv rostl z škádlení a chyb;

ach, často člověk v žití bloudí. –

Touž cestou po letech jsem šel –

už překonal jsem bolest sterou –

strom s jmény skácený jsem zřel

a srdce puklé pod sekerou.

A trpce usmál se můj ret

a všecka bytost má se chvěla,

jak by mně dlouhou řadu let

ta sekera juž v ňadrech tkvěla.