Roztoužená země.

Sotva slunce zlatým šípem v jarní mlhy zalučí,

už je země vzdychající toužně volá v náručí,

jako žena roztoužená, v níž se plamen lásky vzňal,

volá muže, by ji objal, k srdci stisk’ a zulíbal.

Jak se družně k sobě vinou, ze rtů ret už rozkoš pil;

země jásá; v květ se mění každý její vzdech a kvil,

skvostným nachem hoří líce, vínem lásky hárá hruď.

Země! Budiž matkou růži, matkou zlatých klasů buď!