Roztoužené ženy

Z tmy lesů v úpatí hory

fujara zněla a roh,

hned vyběhly ženy, zahoukly bory,

neb blížil se veselý hoch.

Žen půvab nazlatovělý

Červnovým sluncem žhnul,

horáckým nářečím pěly,

hned ovce mu nadháněly,

než se psem je shromáždil v důl.

Šly jiné a beránky stříhaly

je tisknouce v kolenech

a jiné z lnu zlatého soukaly

tenkými prsty z kuželů nit,

neb všecky se toužily vyslunit

na žhnoucích jeho pohledech.

A všecky tak blízko si, přepilné

v té prázdné vsi bez muže

si řekly, že bez lásky, bez lásky

srdce být nemůže,

a ve vůni růží po jaru

dychtivě poslouchaly

vzdalující se fujaru

mizeti v dáli, v dáli,

a za pastýřem s ovcemi

viděly jako v snách

modravozlatý usedat

a vířit v slunci prach...