Roztoužení.

Rád bych ještě viděl do nebe ty dvéře,

kde máť Nitra k prsu synka Hronce béře,

vždyť mi tam rozkvetla modrá fialočka,

a teď pro ni pláčou bezhvězdnatá očka.

Rád bych věru ještě viděl domov zlatý,

ty mohutné hole a těch bystřin chvaty,

i ta mořská oka, nebeská zrcadla:

ach, vždyť do nich moje pěkná mladosť padla!

Moje mladosť pěkná na dně plesa sedí

a sivou zornicí vzhůru k vrchům hledí,

jen za teplé noci promne sobě oči

a lehoučkou nožkou z jezera vyskočí.

Pospíchá k salašům, v koliby a stánky,

touží poslechnouti miloučké zpěvánky,

přání přebolestná v srdéčku jí bijí

a čtou v zlaté knížce jarních melodií.

Čeká i poslouchá, poslouchá i čeká,

jak skřivánek radosť v píseňky obléká

a jak to, co zpívá z malinkého zobce,

v přemohutné ňádro ukrývají kopce.

Sedí a poslouchá, ba neduchá ani,

učí se od pinky zpěvánek skládání

a srdéčko svoje bílou rukou stiská,

když na fujarenku v šeru drozdík píská.

A za bílé zory obezírá holí,

zkad letí k dostřehu královští sokoli,

až k jarčeku hledí, co se déře z klestí

a šumným raménkem lůžko sobě pěstí.

A za rána smutně očkem se obrátí,

by zřela jak Runa čela vrchů zlatí

a jak Slunečnice – slunci k pouti světa –

na dalekou cestu tisíc růží metá.

Na hory pozírá, na hole a brala,

kde naše svoboda přetěžko zaspala,

a zas na podstěnky domku se zahledí,

kde stará chudoba ve dne v noci sedí.

Ach, všecko se táhne, kamo si ulahne,

a já nezřel domov věru časy drahné,

a třeba tam konec chleba i života,

všecko mi nahradí jedné písně nota.

Ach, jakže mne dlouho hory loučiť budú?

již ta moje mysl plnička je trudu;

srdce moje pláče, duše ochorala:

tak se mi ta Slovač do srdce vřezala!