Rozvalina vyšehradská.

Smutno v rumech Vyšehradu,

smutna i ta skála,

odkud síla Mojmírova

v kraje pozírala.

Každá zeď jak na lenošce

stará panna sedí

a v dunajské zrcadélko

zamyšleně hledí.

Prohlíží se: samé vrásky –

a v zlosti, že zvadla,

vrže kámen na svůj vlastní

obraz do zrcadla.

V raz zrcadlo roztříští se;

však když kruhy splynou,

zírá zas a hází zase...

vždy – a časy hynou.

Ale noc když peřej vzduchu

lichotivě chladí,

krásný sen sní rozvalina

o svém dávném mládí.

Mohutné jsou hradby její,

v síních skvost a všudy

s štíhlých věží prapor vlaje

modrobílerudý.

V nádvoří klen mohutánský,

a kol hradu všady

bílé srny probíhají

rozkypřené sady,

v démantech kol vodotrysků

vše se čarně blýská

a v liliích mají víly

vonná budoviska.

Úponky se liliové

na javory věsí,

a sta ptáčků zlatoperých

drobné zpěvky plesí;

rod bělostných labutiček

ve stavu se koupe,

a letáčků pestrých četa

po růžích se houpe.

V těch snů krásách rozvalina

po znovu se zhlíží;

však den nový od hor rudě

zvedá se a blíží...

Tu vše rázem na pochvaty

v tajné skrýše vchází –

a zeď hněvně do zrcadla

zase kámen hází.