ROZVIŇTE PRAPOR SLOVANSKĚ SHODY!

Rozviňte prapor slovanské shody a síly,

uvrzte v plamen praporce sváru a zrady,

navždy ať oheň pravdy je sežehne bílý –

pomáhalť vrah vám vznášet je ve vaše hrady

v přátelském plášti zahalen, jímž bylo ukryto

zmámeným vašim pohledům ďábelské kopyto.

Dařilo se mu dílo to dlouho již dosti:

od věků, věků stránka vám dějin dí každá,

přátelství plášť jak shodil, by loupež a vražda

brala vám zem a vaše v ni skládala kosti,

zbylým pak živým jazyk by rvala a náhradou

roubila svůj, by vnuci vás ničili proradou.

Širé tak země zloupil vám, proměnil ve svoje lány,

řeky vám, moře uloupil, zmnožil se slovanskou krví –

v pýše zved' hlavu, on že je z národů prvý,

pánem jest, vy jen sluhy jste pro jeho plány;

vlasti pak, sídlo vaše v nichž z pravěku bylo tu,

k jeho prý jsou jen určeny širšímu životu.

Bývalo, bratra vašeho k sobě že zlákal,

o tělo bratra druhého s ním by se dělil –

zloducha silou všude se mezi nás vtělil,

vašich by svárů zmnožil a šířil se zákal;

když však vás píseň volala svornosti do stanu,

mocnosti děsil hrozivým celkem prý Slovanů.

S každým se pojil, vaším jak on kdo byl vrahem,

dračí jak on kdo mezi vás zasíval zuby;

a když jste přece osud ten setřásli hrubý,

mnohý z vás v kraji svobodném okříval drahém –

největší zhoubu přivolal zrádců vám při práci.

Však ještě stále srdce i duše z ní krvácí...

Svět však jej poznal z tohoto řádění zkázy,

které i v jiné mimo vás vtínalo drápy –

vrahem tak světu zjeven je, strhnuv si kápi.

A tak vám v nový, lepší den slunce již vzchází...

Ruce si, bratří, podejte přes hory, přes brody,

rozviňte prapor slovanské shody a svobody!