RUB.

A kdyby člověk byl jak z ocele,

jsou přece chvíle, kdy je stydno žíti,

kdy hejna hmyzu lezou po těle

a není síly, rotu zapuditi.

A není hůře, jako tenkráte,

když ještě v krvi zbylo trochu vzdoru

a ošklivosti z roty proklaté,

jež strká sosák do špinavých pórů.

Jsou světýlka, jež praští do hlavy.

Už člověk odvyk’ dýchat v kraji slunném

a ustrašen svou náruč zastaví

před nedotknutým, čistým ženským lůnem.

Och, tenkrát člověk počíná se bát,

své lidské nic že pohřbil navždy v ničem.

Pokoutní zloděj jde se dobývat

do bílých zámků zrezavělým klíčem.

Tu tragiku lze chápat zúplna,

ta hořká chvíle nejhorší je mukou,

když mužská ruka, hrubá, smyslná

se setká s bílou, čistou, nedotknutou rukou.

A nutno bídně rdousiti svůj vztek

a bídně zapřít třicet svojich roků...

Och, dobytek, och, krutý dobytek,

jenž šlape kvítí v pomněnkovém oku.

Jak nestydatě dotírá se hmyz

a drze páchnou místnosti ty známé,

je cítit dech, jímž člověk načpěl kdys –

a konec konců: klame, klame, klame...

Jde v zpovědnici, podlý, otylý

a čistým retům nastrkuje uši,

jde trhat růže, sotva rozvily,

by chtivým chřípím vyvoněl z nich duši.

Někdy však náhle přivalí se strach

(to smečky hmyzu příliš drze žerou),

člověk jde tiše, bázliv po špičkách

a nehne ani bílou portierou.

Ten okamžik lze zapsat k nejlepším

a je v té póse aspoň trocha klidu,

když člověk nechá tělo v pospas vším

a kdesi v koutě zkoumá svoji bídu.

l to je rozkoš, státi za plotem,

kde bílé růže počínají kvésti,

stát pokorně, se zmlklým, tichým rtem

a zámky zahrad nerozbít svou pěstí.

I to je rozkoš... Žel, jak nestálá...

A zrovna tenkrát, když ji člověk vnímá,

jde k portieře krokem pardala

a rozhrne ji prsty špinavýma.