RUB ŽITÍ

Po dálných krajích oči moje si navykly jen toužiti,

chci se ženou být nepoznanou spiat v nadsmyslném soužití;

chlad černých vlasů, bledých rukou znát na své skráni doteky,

ssát rozkoše, jež odhmotněny a mojich rtů jsou daleky.

A vjímat těžkou vůni květů, jež nerozpukly v světle dní,

být houpán prázdnem, echem volán jak chodec v chrámě poslední,

hnán mukou víry kolísavé a mlžné s místa na místo,

zřít klamný maják na skalisku, jež nejvíce jest nejisto;

krýt stínem věcí znetvořeným všech představ svěží obrysy

a místo slunce, jež by plálo, mít ledný zážeh jakýsi;

mít ve svých loktech místo tebe, k níž mužství moje přilnulo,

jen mrtvý závan, který dělí mou přítomnost a minulo.