Rubáš

Jasno v horách, jasno v dole,

paní obchází si pole.

„Což na jednom živobytí!

ze lnu může rubáš býti;

košilička dlouhá, bílá,

ráda bych ji muži šila.“

Paní ví, čím srdce vadne,

ví, čím v těle krev vychladne.

Slunce jak by vyhořelo,

podzim přišel, léto mřelo.

V letě manžel postonává,

v podzim manžel dokonává.

„Nebudeš mne míti více,

pojď sem k loži, rozžži svíce.

Svět se kolem se mnou točí,

zatlač, paní, kalné oči.

Nemohu-li více žíti,

pokojně chci v hrobě shníti.

Z hedbáví mně rubáš uší,

jak se spravedlivým sluší.

Třeba dokonal já v pátek,

neválej jej do mše v svátek.

Neupřádej ve sobotu,

ať neposleš na mne slotu,

nemohl bych shnít pak v hrobě,

smrt bys předla sama sobě.“

Zvoní zvony na vše strany

zvoní, zvoní troje hrany.

Zvoní, zvoní na vše strany:

Hladem chudí – jedem páni.

Mračno v horách, mračno v dole –

„Obohacím svaté pole.“

Paní vraští bílé čelo:

„Nač by hedbáví být mělo?

Což s rubášem za novotu!

Upředeme ve sobotu, –

hotovi jsme do mše v svátek, –

aj – proč zemřel manžel v pátek!“

Dlouho, pane, nežli tobě

zroste kvítí na tvém hrobě;

dlouho, nežli tráva zroste –

a již k svatbě jedou hosté!

Jedou hosté, prach se zdvíhá –

„Strojte hody, čas ubíhá!

Ať se čistotou vše bělí,

jizba, dům i dvůr můj celý!

Aj, zde ještě lenost vaše

nechá zbytky od rubáše.

Což nám babské do povídky –

do plamenu s těmi zbytky!“

Než se paní k ohni sehne,

žhavý plamen ven vyšlehne.

Letí domem divá paní,

letí rudý plamen za ní.

A než v poplach zvony bijí,

plamen věnec svůj dovíjí;

a než k pomoci se brali,

černé kosti vyhrabali;

a než hosté se tu sjeli,

místo svatby – pohřeb měli.