RUBÁŠ.

Pleje děvče len zelený,

hořké trávy, škodné býlí,

pleje z duše zlé myšlénky,

jež jí srdce zkormoutily.

„Ach ty srdce, mé srdečko,

proč jsi plno žalování,

že se s tebou rozskočit chce

červené mi šněrování.

Vždyť tvůj chlapec navrátí se,

až doplejem lníček tenký,

přitočí se, přitulí se

a vylíbá zlé myšlenky.

Vždyť tvůj milý zase přijde,

přivine se ku srdíčku,

zapředeme tenkou nitku

na svatební košiličku.“-

Však kořínky nedůvěry,

když kořínek lásky mučí,

kdo je trhá propletené,

tomu láska nevypučí.

Dorůstá len na souvrati,

prokvětává, promodrává,

ale růže lásky vadne,

list za lístkem opadává.

Přede děva tenké nití

opuštěna na komoře

a rozpřádá a zapřádá

v duši smutné lásky hoře.

„Točíš se můj kolovrátku,

jako se mnou svět se točí,

semo tamo, kolotavo,

až přechází závrať oči.

Vzdýcháš si můj kolovrátku

stále jak má duše lichá,

tolik bolů, tolik vzdechů

a přec žalost nevysýchá.

Však tě brzy v koutku kdesi

v síť zapřede pavouk černý,

jako zapřed’ do osidel

srdce moje hoch nevěrný.

Čekala jsem, doufala jsem,

ale naděj stále vadne,

vždyť to srdce, drahé srdce,

bylo přec jen srdce zrádné.

Doufala jsem, nevěřila,

ale růže v tvářích hynou,

že můj chlapec za děvčátkem

cestičku již šlape jinou.“ –

Přede děva na komoře,

opuštěná, samotinká,

jenom bledý měsíc shůry

nahlíží tam do okynka.

Bělí děvče tenké plátno

u potoka na palouce,

šel tamtudy chlapec známý –

rozmarinu na klobouce.

Kropí děva plátno tenké,

nevším’ si jí chlapec známý,

nekropí ji vodou jasnou,

ale skrápí slzičkami.

„Proběláváš plátno tenké,

jako moje líčko smutné,

vždyť tě skrápí, probělují

také moje slzy rmutné.

Proběláváš plátno tenké,

proběláváš víc a více,

však nás brzy oslnějí

posvěcené v chrámu svíce.

Položí nás v jedno lože,

tebe dají pod hlavičku,

a matička ušije mi

bílou z tebe košiličku.

Už tam v kapli vyzvánějí,

na oltáři svíce svítí,

ach jak jesti přece líto

mladého mi živobytí.

Už tam v kapli zacházejí,

veselí se svatebníci,

nezpomene ženich sobě

na mne sirou na dívčici.“ –

Bělí dívka tenké pláno –

a když plátno vybělila,

v kapličce tam na kopečku

smutná hrana zazvonila. –

Můj ty bože! lásko velká!

co tu zkusí trapných chvílí,

nežli sobě srdce utká

v černou rakev rubáš bílý! –