Rubeš.

Postůjte lidičky

u tohoto rovu,

na věky v něm skryli

hlavu Rubešovu;

skryli jeho srdce

žertovné a vlídné,

co nemělo v světě

ani chvílky klidné.

Za to, že nás těšil,

žaly zapuzoval,

trpké naše chvíle

vtipem oslazoval,

odplaťmež mu věrně,

přemilí přátelé!

pokropmež hrob jeho

slzou lásky vřelé!

Vždyť jsme zapomněli,

dokud s námi býval,

odměnit mu za to,

že nás tu těšíval,

že nás osiřelé

a chudé dětičky

učil libou řečí

znáti hlas matičky.

Stojí hrobek, stojí –

ještě suché hroudy,

Bože! jaké konáš

nad básníkem soudy!

Dokud srdce bije,

opuštěn tu žije,

když dobilo srdce,

v pustém hrobě hnije.

Nedá-li mu jaro

své květné okrasy,

ozdobit hrob jeho

zapomenou časy,

zapomenou časy

nelaskavé doby,

pusté jako skály,

pusté jako hroby.

Není pravda, není,

že zdraví tam čiré,

kde se nad krajinou

klene nebe šíré;

koho uštknul v srdci

choroby had žravý,

tomu nepomůže

palouk zelenavý.

Tomu nepomůže

svěží vůně z háje,

pomůže jen anděl

vedoucí do ráje,

do slunečných výšin

okem nepoznaných,

a od Boha dobrým

duším uchystaných.

Když odcházel od nás

a z královské Prahy,

kdož by tu byl myslil,

že umře tak záhy!

Rozcházíme-li se,

dobře o tom víme,

kde a kdy se sejdem,

toho netušíme.

Jediný to Bůh ví,

Bůh náš vševědoucí,

kdy života kvítek

dokoná vadnoucí.

Po života snění

přichází sen věčný, –

spi jím, Ladislave,

druhu náš srdečný!