Ruce a ručky. (I.)

Ó ručinky hladké, růžové, sněžné,

útlé a andělsky něžné,

kam jste se poděly, žaluji Bohu –

zapomnít zdali vás mohu?

Jako dva motýlci drobní

májových dnů mladostí zdobní

kroužily, vířily v tichounkém letu

na podiv celému světu.

Otcovo těžké, nevlídné čelo

před vámi skrýti se chtělo –

marno: je motýlek obletoval

a hladil a pudil mu smutek i žal.

A matčiny hluboké vrásky –

brázdy to lopoty, starosti, lásky

a útrap údajů, surových let

byly jak vábivý motýlku květ.

Na nich on houpal se, věšel tak milo

rozkošné to a půvabné bylo!

Hrály jste, vířily prstíčky vy

jako ty peroutky motýlkovy.

Drobounkou žilkou tu běžela krev

tak jako šťáva útlounkých cev

kvítka, jež v tišině prosté

neznámé, šťastno kdes roste...