Ruce a ručky. (II.)

Ale tu, běda, již přiklusal čas,

motýlka úpal sžeh’, mráz,

povadnul, shruběl útlý ten květ

údery dvaceti let.

Nalehl život a potřeby všední,

nouze se většila ke dni,

jakže teď jinak, než pracovat,

lopotit v stálý, horečný chvat?

Bída a všednosť, dva lační chrti,

buď ty je, neb oni tebe zdrtí!

Pracuj a trp až dokud ti dech:

hrob jen ti jist je z illusí všech.

Illuse! Illuse! Rozkošné jitro...

ale mé od včera hladoví nitro,

nemám ni sukénky, šátek pln děr

sotva mne ošatí večerní šer.

Ani již píseň se neozve víc –

zašla, jak skřivánků na tisíc

když počne divoký severu chvat,

na hrob mých rodičů šla ona spat.

A přec ty, Bože, víš, říkají dosud,

že prý si sama svůj spravuji osud –

jenom prý chtít – zlata hned měla bych,

ale to, Pane, byl by hřích!