Ruce a ručky. (III.)

Těžko je státi, kde uklouzla noha,

a já jsem nadarmo volala Boha.

Dalekoť on kdes, neslyší, sám...

Stiš se, mé srdce, já nereptám.

Do vlasu pozvolna padá mi jíní,

stáří mé líce rukou svou stíní,

přebude, zabude záhy mne svět

jako ten polní zašláplý květ.

Ruce mé, černavy, hruby a sprosty,

mozoly jejich jsou hosty.

Krvavé mozoly pálí mne v dlani,

stráví mé bdění a budí mne v spaní.

Ruce mé, svadlý a schátralý list,

osudy života možno z nich číst.

Svadlý a schátralý jest tento list,

ale ne zkálený, vezdy byl čist.

Já nejsem jediná – tisíce nás,

jako kdy květnici popálí mráz,

umřeme, pomřeme, šachta náš hrob,

nebude na něm zlacených zdob.

Leč snad jen z jara že stará ta hlína

v listí se oděje planého vína,

v žlutavý blín a divoké býlí –

kříže stín sotva na ni se schýlí.

Ty ruce mi složte pak v poslední kříž,

budou se modlit tak za hříchů tíž.

Nebuď vám stydno jich – schátralý list,

ale on, pro Boha! vezdy byl čist!