RUCE TICHA

Mně z ruchu probouzí se samota,

jak tichem znící zvony večera

a okrášlená všeho prázdnota

se sesouvá a ztroskotá,

když ztráty bolí za šera.

Tu ticho ruce mívá, by je kladlo

mi na srdce den za dnem,

že pod nimi cos uvadlo a zchladlo

v podzimu krutě chladném.

A hřeje zas vše nesplněné,

vše ubité a umučené

pod koly vřavy uvláčené,

nadějí hroby otvírá,

vše, co tam umřelo a umírá,

burcuje, vzbouzí.