RUCE TONOUCÍ.

Černého lesního jezera se rozvlnila pláň

v širokých kruzích,

a v dlouhých pruzích

útržky světla, drobné jako dětská dlaň,

jásavě tančí na hřbetech vln.

Tak smutné je ticho, tak studený klid je kolemkol,

nezašumí lesy, ozvěnou jim neodpoví dol,

jen ledový měsíc svítí

v tisíci jisker zrosené sítí,

třpytí se, chlubí se, stříbrný, nesčetně zmnožený v kolébání

jak na podzim topolové listí bílé v černé vodní pláni

na mělkých kruzích vln...

Do šířky se rozložily, hřbety klesly níže,

jakoby je vyrovnala v hloubce spící tíže,

jakoby je jako děti dovádivé kdosi z dola

rozhněvaným zrakem změnil v kolísavá kola,

aby pouze lehce vzlykly,

aby tuze nevykřikly,

nevběhly v houšt citlivého sítí prudce...

Zvolna vlna za vlnou se k sítí béře,

jež zjiskřeno, rozechvěno drsně syká v muce...

Prostřed kruhů nad hladinou na jezeře

zachvěly se, zasvítily bílé dívčí ruce...

Zachvěly se, zasvítily, zvolna klesly níže,

jakoby je stáhla k sobě v hloubce spící tíže...

Zmlkly vlny, rozplynul se na hladině slední kruh,

zasvítil se v černé pláni stříbrného světla pruh;

jiskry v sítí dohořely,

uklidnil se povrch celý,

nad rukama zavřela se leknínů louka odkvetlá...

Večerním šerem

nad jezerem

neslyšným letem sova přelétla...