Ruce.

Sníh vašich rukou sepjatých

za varhan hudby monotonní,

jež v olejů se dýmu roní,

do hudby plane veršů mých.

Nad úběl jejich zářivý

tak mramor z Paru čistý není,

v nějž Afroditu v opojení

vzmach dláta vydech’ vášnivý.

Zpod nehtů nádech růžový

se ve krůpějích pletí šíří,

dlaň z broderií krajek hýří,

jak z karraru sny Canovy.

Z těch rukou vůně šeříku

vlá zvadlým kouzlem mušelínů,

z jichž rozvířených pěn a stínů

zřím čarovnou jich mimiku.

To pružné, měkké pohyby

jsou sváté lahodnými rythmy,

ať na modlitbách v chrámu přítmí

neb v záři loge vzplály by,

či v tance žár jak festóny

by vzpjaly se ve pósách snících

nad proudy vlasů splývajících,

jak činila to Taglioni.

Bol tichých melancholií

z nich dýchá, smutků zápas dlouhý,

jich zářný tvar v mé plane touhy,

jak z bílých květů lilijí,

v něž setkána jest opona,

dlaň spíná z gobelinů schvěných

v sny trpících a opuštěných

na zlaté půdě Madonna.