RUCE.

Ach, vy bílé ruce moje,

vychudlé až na ty žíly,

co to bylo strastí, boje,

než jste mi tak sesněžily!

Hledím na vás, – mé že vy jste?

ptám se, – jste vy moje vskutku? –

Žeť tak můžete být čisté

jenom rosou od zármutku.

Tulíte se v bázni k sobě,

ustrašené holubice,

jak byste říkaly obě:

Dosti toho, nechcem více!

Práce, boje, ach už všeho,

co kde tíží, zraní, šlehne! –

už ta rosa z oka mdlého

neomývá, – jenom žehne.

Až se budou na vás dívat

skřížené už po zápolu: –

jak budete odpočívat,

– zlomená dvě křídla, spolu!