Ruce.

Na břehu Ostravice leh’ jsem kdysi

do vonné trávy, letní slunce hřálo,

kouř fabrik místeckých se plazil v dálce,

jak hadí spřež by vylézala na lov

ze svojich slují. Kalný oblak mizí.

Nad Frýdkem chví se velká, černá skvrna,

hned větší, menší zas, jak chobotnice

olbřímí by tam ploula za kořistí.

A v dálkách Bezkyd temena svá zvedal

vstříc slunci parnému. A vísek trocha,

v nich lid můj žije, rány ujařmený.

Brouk bzučel v trávě, motýl chvilku kroužil

kol mojí hlavy, lehký, neposedný,

a posměch hvízdal kdes a Ostravice

šplouchala nyvě. Nepršelo dávno.

A najednou (už nevím, zda jsem usnul,

či skutečnost-li tehda oči zřely)

z těch černých chuchvalců, jež ploužily se

nad fabrikami, tam nad slezskou zemí,

zasněnou, tichou – ruka obrovská se

vypjala náhle, strašná, šlachovitá,

pařáty hrozné, každý jako věž je –

a sjela k zemi, zakryla ji celou

a škubala ji, ničila, co žilo

kol Místku a pod Místkem dole,

na Ostravici, Lucyně i Odře.

A tehda nářek v uši moje zaleh’

těch tisíců, co ruka rozdrtila.

Byl děsící. A po našemu lkáli.

Ne, nevypovíš, co se v duši dělo.

A posměch hvízdal, motýl dále kroužil

kol žhavých květů, šumí Ostravice.

Lid můj den po dni hrozná ruka škrtí.

Bard loutnu má a zde je dřevců třeba

a rukou, které také dovedly by

škrtiti, ničit. Mužných srdcí třeba

a křepkých pěstí. Slovo poskočí si

jak bludička a zhasne za okamžik.

Ne píseň, která srdce žalem drásá,

obavu šíří, že snad všichni zhynem,

ne nadšení, jež snadno vybuchává

a hasne opět jako snopek slámy,

jen mysl chceme jasnou, uvážlivou,

jež všecko zbádá a od pravdy nehne,

jen hrdost chceme, která neprodá se,

jen ruce chceme široké a mocné

žilnaté pěstě, které nepopustí,

až na šíj vrahů jednou dolehnou snad.

Ty ruce mít a budoucnost je naše!