RUCE.

Ryk strojů nocí hřměl a výhní plály hutě,

i na obloze svítil požár záplavy,

les komínů se tyčil tvrdě, nepohnutě

a reflex roztančil se po nich krvavý.

A všecko jednou písní bouřilo a vřelo,

vše v rytmu jediného slévalo se proud,

jak jediné a velké křičelo by tělo:

Jen stále, bez oddechu! Růst neb zahynout!

Jak jediný a strašný kolos obrovitý

by vítězně a těžce do šíře si leh’

a do kraje se díval rudých očí svity

a ruce nespočetné zdvihl v komínech...

Ty ruce pochmurné a ohněm ošlehané

jak v mocném rozmachu by zahrozily všem,

tak vzepjaly se v noc, jež ohňů září plane,

tak vzdorně pozvedly se v gestu vítězném.

A hrozí nezdolané, hrozí zlé a smělé

a pyšně vzpřímeny jsou v pevném vědomí,

že v ujařmených dálkách není nepřítele,

jenž pevnou, vkořeněnou moc jim přelomí,

že všecko, pod nimi co tiše odpočívá:

dělnické domky z cihel, úřady i chrám,

je všecko jejich, jejich říše mlčenlivá,

jež otročí jim věrně z noci ku zorám...

A do noci, jež ohněm do krvava plála,

ty ruce zdvihaly se ve tlum veliký –

a z hutí strojů píseň stejná, neustálá

v to tvrdě výsměšnými hřměla výkřiky.