RUDÉ KVĚTY.

Luh květů rudých a ohnivých viděl jsem obrovitý,

všechen nach slavných západů zdál se v něm slitý,

pole i města byly jich červení palčivou posety

a v nocích bezhvězdných plály jich krvavé rosety.

Z ran Krista pučely na skále Golgaty,

jich smutné lodyhy třásly se rozpjaty

u dřeva pranýřů, hranic a podél vyhnanců cest,

kam slzy padaly, všady jsem viděl je kvést.

Všechna krev, již vssály země zorané líchy,

od věků vsákla tak jejich ve kalichy;

krev smytá s popravišť i rudé hranic dýmy

byly jich barev odstíny ponurými.

Ty květy zářily bolestí, nadějemi

a touhy vášnivé vřely v nich divými ručejemi;

kde na smrt zranění v hluku kol umírali,

tam rudé květy skráně jich objímaly.

Ó rudé květy, vy myšlenky, útrapy zjařmených,

dál sviťte v budoucno ve barvách plamenných,

v propasti závratné, kam nikdy andělé neslétají,

ať květy rudé a ohnivé rozkvétají!