Rudé listí.

Svá vlákna počla Jeseň přísti,

zlý vítr tančí po ladech,

s hlav stromů žluté ruje listí

a nutí ve svůj koloběh;

a po silnici – sotva stačí –

jde s vnučkou děd – tvář plna ryh...

Po zvadlých listech stáří kráčí,

a mládí těká po zlatých.

Šat stromů, svěží dřív, teď rudý

zří jinak dítě, jinak kmet;

on myslí na mrak, bouř a trudy,

leč vnučka na zář, lesk a květ

a svěží luh a štěbot ptačí,

kmet na vran pokřik krákorných...

Po zvadlých listech stáří kráčí,

a mládí těká po zlatých.

Níž k zemi stařec hlavu kloní,

a děvče hledí do nebes,

v jich hlavách podivná se honí

a pestrá myšlenková směs;

tvář dědečkova tone v pláči,

tvář jeho vnučky samý smích...

Po zvadlých listech stáří kráčí,

a mládí těká po zlatých.