Rudé stíny.

Král na veselém honu dlel,

zpět klusal podle stínadel;

a byla půlnoc; král měl chvat –

s ním jenom kancléř jel a kat...

Kůň vzpínal se a nechtěl dál...

Vzhléd’ k druhům král a volal král:

„Vidíte rudé ty stíny? –

Ti v předu, hle, toť oněch sbor,

jichž čelo mračil hněv a vzdor;

ty mistr proto popravil,

že jsem jim člověkem jen byl,

ne víc, ne víc!... Byl krátký soud,

teď strašit chce mě jejich troud!

Vidíte rudé ty stíny? –

Ti druzí, hleďte, jaký tém,

mne chtěli vnadit lichotem:

,Víc všech jsi,‘ děli, ,pán a bůh‘ –

tož pod mečem rab s rabem ztuh’;

té řadě jedovatých hub

kat na můj rozkaz hlavy srub’...

Vidíte rudé ty stíny? –

A za nimi těch kráčí směs,

již pravili: ,Mín nás jsi, věz!

aj, komu by si vládl as,

kdy nebylo by v říši nás?

Ty’s králem z naší vůle jen!..‘

Kat za krvavý měl je plen!

Vidíte rudé ty stíny? –

Ti poslední – tam hleďte přec,

to samý lichý bezhlavec,

jim s dotazy jsem kráčel vstříc,

leč nikdo neodvětil nic,

že kýval jen, tož k špalku leh’

zde na královských stínadlech.

Vidíte rudé ty stíny?“ –

I smál se kat i kancléř: „Nuž,

to nestane se nikdy už,

dost dlouho žil jsi v postrach všem,

my pošleme tě k stínům těm!“ –

I proklán král, něm s koně spad’;

trůn kancléř vzal a meč vzal kat...

Vidíte rudé ty stíny?