Rudě žhavý kotouč slunce po obzoru tiše táh',

Rudě žhavý kotouč slunce po obzoru tiše táh',

prosáklý prach rudým světlem hebký lehal na cestách...

S rtoma bolem sevřenýma ukřižován tiše sténá...

A ta ruka mramorová chví se černě probodená,

bolestí se třesou údy, trhá se ta líce bledá,

na níž v skvrnu začernalou stydlá krev se z rány ssedá.

Rudě žhavý kotouč slunce po obzoru tiše táh',

prosáklý prach rudým světlem hebký lehal na cestách...

Pod křížem se kostra krčí, chřestí hnátem, a se šklebí

na člověka, jemuž pavouk dlouhé sítě táhne lebí,

na tisíc jich v chvíli trhá – zase tisíc nových přede,

že ten člověk umučený zapomenout nedovede.

Pod křížem smrt hnátem chřestí, ušklíbá se zas a zas,

a krev s čela v pruze stéká, barví hnědě každý vlas,

do té skvrny začernalé po kapkách se stydlá ssedá

a ten člověk umučený ani hlavy nepozvedá.

Kolem hlavy rozžhavené tichý vítr slabě věje,

o Kristově umučení dlouhou píseň zticha pěje.

Bijí tři... A hodin dutý letí volně krajem hlas.

Pod křížem smrt hnátem chřestí, ušklíbá se zas a zas,

na jednu jen ránu čeká – až se stemní bledým bokem.

Člověk zvedá těžkou hlavu se semknutým, haslým okem.

Lehá prach a na obzoru rudý kotouč slunce hasne –

její oči... Ach ty oči, k zešílení oči krásné...