Rudolfa krále Majestát.

V začmoudlé síni plamen rudý,

a nad plamenem v křivuli

rozličné soli vrou a rudy,

by ve drahý kov splynuly.

A tavení té divné směsi

královský řídí zlatoděj.

Však proč dnes mrzut hlavu věsí,

v níž dosud hrával plesu rej?

„Král na mně bude žádat zlato,“

do sebe mumře Sendivoj;

„a nevím, jak se hradit na to,

obvyklých šejdů vysch‘ mi zdroj.“

Tu otevrou se dílny dvéře,

a v středu stanul Rudolf král:

„Ten zpupný lid se na mne déře,

a naléhá, bych podepsal.

Svobodu církve míti chtějí,

a kněží své a kostely;

i o práva se pokoušejí,

jichž před tím nikdy neměli.

Pak královským prý Majestátem

to všecko že jim stvrdit mám! –

Nu, snad to zažehnáme zlatem;

ty, mistře, opatř zlato nám!“

A mistr hledí v plamen rudý

a nad plamenem v křivuli,

v níž různé soli vrou a rudy,

by ve drahý kov splynuly.

Však nesplynou. Z té divné směsi

netryskne žádný zlata zdroj!

To dobře ví, a proto věsí

dnes hlavu kejklíř Sendivoj. –

Král Rudolf zatím k stolu sedne,

na stole halda divných knih;

i vezme jednu, do ní hlédne,

i vezme druhou, třetí z nich.

„Z těch knih se člověk lecco doví,

v nich mnohý taj a um je skryt;

však zda mi některá z nich poví,

jak vladaři lze šťastným být?“

A po jiné zas knize sáhne,

zobrací mnohý její list;

tu, jakby našel, po čem práhne,

v list upře zrak a začne číst:

„Kdo vládcem jsi, šetř lidu práva,

a jeho tužbám slechu přej!

Ne v zlatě leží moc a sláva;

ty lásky láskou dobývej!“ –

Co přál si, ejhle! vůdčí slova,

nad zlato dražší, našel král;

i čet‘ je zas, a četl znova,

a o nich v sen se zadumal.

I zdá se mu: Hlas tónem tklivým

z neznámých k němu vane sfer:

„Ty nejsi stejně spravedlivým

k poddanstvu svému různých věr.

A ze všech nejhůř Čeští Bratří

tvé pociťují moci pěst,

ač z těch, kdo k tvému žezlu patří,

jich sbor ti nejvíc oddán jest.

Ó nespolehej v radu cizí!

Splň, čeho ždá tvůj dobrý lid!

Tím všech si získáš lásku ryzí

a zemi vrátíš mír a klid.“ –

Tak vzruchem niterního boje

král drahnou chvíli v dumách dlel;

v ráz vstal a, minuv Sendivoje,

ze zlatodílny odešel.

A druhý den již plesná zpráva

letěla do všech měst a chat,

že náboženství volnost dává

Rudolfa krále Majestát.